STALO SE...
* u některých akcí se Vám po kliknutí na nadpis zobrazí v novém okně příslušná fotogalerie na serveru rajce.net
* zápisy z minulých let jsou uloženy v podsekcích, které naleznete v horní podélné liště
23.3. 2013 Thea van Wittekerk
Pozor, pozor, vážení, stala jsem se hrdou tetičkou!
V sobotu jsem se byla podívat v Tanvaldě na krásné, tou dobou 11-ti denní, hříbátko fríské kobyly Namke, se kterou Kačenka sdílela necelý rok pastvinu ve Zlaté Olešnici. Theuška přišla na svět 12.3. ukázkovým porodem a nyní se má čile k světu. Je to úžásné veselé stvoření a Namuška je skvělá máma, radost pohledět! Těším se, až tu malou uličnici přijedu navštívit příště, to už totiž venku bude teplo a všude zeleno, věřím tomu :-) Ještě jednou tedy veliká gratulace kamarádce a současně i majitelce Míše, která se konečně dočkala vytouženého potomka :-)
9.3. 2013 3. Koňácký ples
V loňském roce jsem účast na koňáckém plese zanedbala, za to letos jsem vyměnila rajtky, thermoboty i vidle za společenské šaty, lodičky a psaníčko. Lucka totiž slíbila, že mě vyvede v kole...a tak se taky stalo! :-)
10.2. 2013 Soustředění v JK Equibona
V neděli ráno jsem nasedala v Praze do auta a vyrážela směr Benešov u Semil, kde se má kamarádka Lucka již od soboty soustředila se svým novým, teprve tříletým, valachem Maxem. Jejich první výjezd jsem poctivě zdokumentovala a za odměnu jsem se pak také svezla (na mém budoucím S-kovém parkurovém koni, kdybyste to náááhodou ještě nevěděli :-)))).
28.1. 2013 Dámou v sedle na Kačence :-)
Pilně pokračuji v plnění svých "koňosnů". :-) Vloni jsem dojela na Káče až ke mně před barák a také jsem poprvé vyzkoušela krásu damského sedla, letos se mi hned z kraje roku splnilo další přání, jezdila jsem v dámském sedle na vlastním koni. A nejen to! K sedlu jsem měla od Aničky Ježkové, které tímto patří můj tisící dík, půjčené ještě nádherné šaty, které jsem si v jejím šatníku vyhlédla.
Co Vám budu povídat, úžasný zážitek! Připadala jsem si jako princezna z pohádky. Ne, já si jen nepřipadala, já jí na dvě hodiny skutečně byla! :-) Kačenka byla skvělá, reagovala na mou "beznohou" maličkost úplně stejně, jako kdybych seděla v sedle obkročmém a i v otevřeném terénu byla hodný koníček. Vyzkoušela jsem si tedy všechny základní chody a na louce se prohnala i tryskem. Však já Vám říkala, že u jednoho svezení nezůstane :-) Za krásné památeční fotky, které mi už teď zdobí album, moc děkuji jako vždy Kájovi Soldátovi.
ROK 2012
8.9. 2012 Koně v akci 2012
V pátek odpoledne mi volala kamarádka Hanka s otázkou, co dělám zítra aneb jak se 14. ročník mezinárodní výstavy v Pardubicích stal mým 1. navštíveným ročníkem. :-)
Celkem naše severočeská výprava činila 4 lidi - mě, Hanku, Annu a Tomáše, ale ti se při příchodu do areálu rozprchli neznámo kam. Zůstala mi jen Hanka, se kterou jsem si prošla místní stáje. Objevily jsme, krom jiného, jednoho velice pěkného chladnokrevného hřebce na prodej. Byl krásný a dobře stavěný, ale takovýhle chlap rozhodně není pro Kačenku, škoda :-) Pokračovaly jsme dál směrem ke stánkům s jezdeckými potřebami. V době, kdy jsme procházely kolem části s pečivem a já se rozhodla otestovat koláčky, vytratila se někam i Hanka. Vrátila jsem se tedy zpátky k procházení jezdeckých potřeb, když jsem potkala další kamarádku Lucku, takže jsem na zkoumání, co která firma nabízí pěkného, opět nebyla sama. :-) Během výstavy jsem byla u toho, když vyhlašovali internetovou anketu o nejkrásnějšího koně, kterým se stal reprezentant plemene paint horse (viz. foto níže). V jednu hodinu začal hlavní program, kde jsme mohly vidět ukázku drezury, ježdění v dámském sedle, práci sokolníka, koňský fotbal... Mě nejvíce zaujala ukázka jízdní policie. Byla to velice zajímavá a troufnu si tvrdit, že divácky také velmi atraktivní show. Kačence bych dlouho musela vysvětlovat, že všichny ti "bubáci", co tam byli v podobě vlajek, ohně, petard,...opravdu žádného koníčka ještě nesežrali. :-) Taktéž mě dostala poslední část sobotního programu - soutěž v těžkém tahu. Chladnokrevný hřebec Ferda byl mým jasným favoritem už od začátku. Se svojí váhou (něco nad 900 kg) dokázal utáhnout 1,7 tuny po celý předepsaný úsek jako jediný a zaslouženě vyhrál! Moje srdce si ovšem získala klisna Viki, která předčila všechny ostatní koně svojí odhodlaností. Nakonec se tato kobyla stala vítězkou v přepočtu tělesné hmotnosti na výkon, neb dokázala utáhnout více než dvojnásobek své váhy! Na závěr dne, kdy jsem se opět připojila k naší výpravě, jsme těšně před "vyháněním diváků" ještě usmlouvali prohlídku trati Velké Pardubické. Samozřejmě jsem se byla ihned podívat na slavný Taxis, vlezla jsem do příkopu pod skokem a připadala si tak strašně moc malinká. Domů jsem odjížděla s husí kůží a pocitem, že je neuvěřitelné, co všechno koně, ať už s námi na zádech nebo bez nás, dovedou.
31.8. 2012 Prší, prší, jen se leje, kam koníčku pojedeme? Na Vrchovinu u Sychrova!
Akcí v okolí nějak ubylo, a tak pro nás hobby závody na Vrchovině byly jasnou volbou. Ještě před mým odjezdem do Alp jsme se rozhodly pro cestu po kopytě, tudíž měla Míša po dobu mé nepřítomnosti důležitý úkol - vymyslet trasu, jak nás tam bezpečně dopravit.
Ve čtvrtek večer jsem doma zkoumala podle ČHMÚ, kdy by bylo nejlepší vyrazit, na pátek totiž hlásili to nejmizernější počasí za posledních několik týdnů. Přeháňky, déšť a občasné bouřky od rána do večera. My jsme ale holky statečné, proto jsem šla v pátek ráno ještě nakoupit skvělé pláštěnky za dvacku, abychom počasí ukázaly, že my se rozhodně odradit nenecháme. Míša vymyslela cestu od nás přes Rádlo, Rychnov n/N, Pelíkovice a dále směrem na Bezděčín a Žďárek, v Odolenovicích podejít dálnici a přes Sedlejovice hurá na Vrchovinu. Vycházelo to na 17km, což se jevilo velice příjemně, přesto, že jsme ani jedna podobnou trasu s koněm nikdy nešla. Původně jsme měly vyrážet po 11cté hodině, nějak jsme se ale zakecaly u pojídání toustů a než jsme se vyhrabaly na koně, byla jedna hodina po poledni. Do Rychnova mapa odpovídala na jedničku, bohužel jen do něj. V Rychnově jsme měly jet podle cesty, která sice byla na mapě, ale chyběla ve skutečnosti. Na druhou stranu byla tato část města plná silnicí a cestiček, které naše mapa neobsahovala. Vydaly jsme se tedy podle našeho nejlepšího pocitu dál za nosem a doufaly, že se na naši plánovou trasu brzy napojíme. Vše vypadalo nadějně, naše další putování mělo vést podél naučné stezky manželů Scheybalových, na kterou jsme se úspěšně napojily. Tentokrát jsme však nenašly cestu, kde jsme měly naučnou stezku opustit, mapa opět neodpovídala skutečnosti, a tak jsme neplánovaně společně s manžely Scheybalovými dorazili až na Kopaninu. Ano, poprvé v životě jsem se podívala k této rozhledně (a tím pro mě rozšiřování obzorů neskončilo, to jsem ovšem zatím netušila). Co na tom všem bylo ale nejlepší? Zjištění, že jsme „vyjely“ z naší mapy! S Míšou jsme se rozhodly nevracet zpátky a vybraly z rozhledny cestu, která nejvíce odpovídala našemu požadovanému směru. Po několika metrech jsme dojely k penzionu Harmonie, kde nás vítala informační tabule s nápisem „Český ráj“ (a naštěstí měla i mapku přilehlého okolí)! Na mapce jsme si v lehkém zoufalství nejprve našly místa vesniček, kam bychom měly spíše dojet (padaly návrhy jako Smetí, Marjánka, Končiny…asi si dokážete představit, jak nám bylo). Až pak jsme se vrátily k uvažování nad tím, kudy dál. Nakonec jsme se po dlouhém rozmýšlení rozhodly vydat směrem na Frýdštejn v naději, že z něj pojedeme dále do Žďárku a napojíme se na původně plánovanou cestu. A tak jsme dojely až k zřícenině hradu. Další z mých kulturních zážitků, poprvé jsem byla na Frýdštějně, to si žádalo fotku, i v tomhle mizerném počasí. Kobyly „oblečené“ do nepromokavých bederek, my v slušivých pláštěnkách (připomínajících jednu z věcí pro bezpečný styk) a reflexní vestě, krása střídala nádheru! :-) U zříceniny jsme se zeptaly jedné paní kam dál a ta nás nasměrovala. Cesta ale stále vedla po silnici (logicky), a to se nám moc nezamlouvalo. Po čase jsme zvolili riskatní krok, odbočily ze silnice a vydaly se dál po louce. Louka se najednou změnila v les a vedla nás nepěkným terénem z kopce dolů. Nepříjemná cesta k naší smůle končila ohradou s krávami! Po prodrání vedlejším lesíkem jsme naštěstí i v těchto končinách a v tomto nevlídném počasí našly živáčky a ty nám prozradili, že jsme se dostaly až do Jílového a poradily nám kudy na Odolenovice. Naše cesta za dobrodružstvím vedla opět nahoru do kopce (už ale lepším terénem). Po čase jsme se objevily v Jenišovicích, jsme prostě holky šikovné! :-))) (podívejte se na mapu, kde je Frýdštejn, kde Jílové, kde jsou Jenišovice a kde Odolenovice, teď už se tomu směju i já :-)). Cesta vedla pěknou obcí, zoufalství ovšem sílilo. Naštěstí z Jenišovic už to bylo jen kousek zpátky do Odolenovic, kde jsme podešly dálnici a navázaly konečně na naši mapu! Přes Sedlejovice jsme se po polích dostaly až kamsi, kde jsme toužebně očekávaly obec Vrchovinu. A ona tam skutečně byla! Povedlo se, po sedmi hodinách v sedle byla mise splněna! A příště můžu na koni klidně na Šumavu, na Moravu nebo za hranice naší republiky, Jizerské hory a Český ráj začínáme mít docela dost v malíku (a hlavně v kopytě)!
30.7. 2012 Natálka poprvé v dámském sedle
Poté, co jsem navštívila letošní Mistrovství v jízdě v dámském sedle v Písku, měla jsem jasno, že tohle musím zkusit taky. Štěstí mi přálo, v Písku závodila Anička J., o které jsem věděla, že je také odněkud ze severu. Za zeptání nic nedám, říkala jsem si. Odchytla jsem Aničku v hřebčinci a už to jelo. :-) Vyměnily jsme si čísla a já za necelý měsíc měla domluvené ježdění v dámském sedle.
Sraz jsme měly v Liberci, Anička mě nabrala do auta, stavily jsme se pro sedlo a pak už hurá ke koníkům na Vydlákov. Mají to tam pěkné, to se musí uznat. Především jsem pošilhávala po krásných barevných překážkách, takové by se nám taky hodily. :-) Přivedly jsme valáška z ohrady, vyčistila jsem ho s největší možnou péčí, protože jsem potřebovala, aby mě hezky povozil. :-) Převlékla jsem se do rajtek a vzala si vtipně pouze jednu z chapsů, druhá by mi tak či tak byla k ničemu. Vylezla jsem do sedla, přehodila pravou nohu na levou stranu, Anička mi půjčila dlouhatánskou sukni a ze mě najednou byla opravdová princezna. Dostala jsem taky klobouk, bohužel mám ale pidihlavičku, tak byl využit jen na statické fotky. Místo chybějící nohy mi byla dána tušírka, a tak jsem mohla vyrazit kupředu. Koník byl skvělý, takže jsme kroužily okolo jízdárny, zkoušela jsem měnit směr a šlo nám to bez problémů. Pak přišel na řadu klus. Chvíli trvalo, než jsem se tam pořádně usadila, opět musím pochválit zapůjčeného koně, neb chodil pomalým pracovním klusem, takže mě nevyklepal a já si mohla užívat pocitu dámy v sedle. I klusání jsem zvládla, a tudíž nastal čas pro cval. Zvolila jsem nejprve tu stranu, kde jsem měla vnější nohu, tedy cval vpravo. Nacválali jsme na zhoupnutí, ale pak už to vypadalo, že se zhoupnu spíš já pryč ze sedla. :-) Tělo se nenápadně posouvalo na stranu, kde jsem měla obě nohy, vše jsem však elegatně useděla. (Zrovna se vraceli zákazníci z hodiny na vedlejší travnaté jízdárně, před nimi se mi tedy padat nechtělo.) Samozřejmě jsem zkusila i cval na druhou ruku, přesto, že jsem v této chvíli neměla žádnou vnější nohu, nebylo třeba ani tušírky. Koník opět krásně nacválal na zhoupnutí, pašák! Já si to užívala o dost víc než při prvním pokusu a myslela při tom na Popelku, jak cválá v závěrečné scéně se svým princem... :-) Před mým odjezdem ode mě valášek dostal ještě spoustu mrkviček, které jsem mu speciálně přivezla. Celou cestu domů jsem pak měla pocit, že stále ještě sedím s nohama na jednu stranu. Jezdit v dámském sedle se vůbec nedá srovnat se sedlem klasickým - obkročmým. Aničce tímto ještě jednou moc děkuji za tuto možnost, byl to opravdu zážitek!
PS: Ověřila jsem si, že dvakrát lehké to ježdění v dámském sedle tedy není, ale věřte, že u tohohle jednoho svezení nezůstane… :-)
6. - 7. 7. 2012 MČR v jízdě v dámském sedle
Nějak se to přihodilo, bylo páteční ráno a já nasedala ke Kájovi do auta (nasedat k cizím lidem se nemá, ale věřím, že dobří lidé ještě nevymřeli...žiju a teď mám moc fajn kamaráda :-)) a vyráželi jsme směrem na Písek, kde se konalo dvoudenní mistrovství dam v sedle. Můj první kontakt s tímto jezdeckým odvětvím a taktéž moje první zkušenost s focením s profesionální digitální zrcadlovkou. Krásné dva dny plné koní, nevšedních zážitků, nových kamarádů, dny plné elegance, úžasných šatů a jednoho výborného aparátu Canon EOS 7D :-))), díky za to!
21.7. 2012 Na koních přes Jablonecko
K příležitosti nedělních krosových závodů na Nové Vsi nad Nisou jsme se rozhodly pro menší putování po Jablonecku. Plán byl jednoduchý - užít si pěknou vyjížďku a trefit na Novou Ves, kde se mělo nocovat.
V sobotu ráno jsem nemohla dospat, zřejmě cestovní horečka. Ve stáji jsem byla nastoupená mnohem dřív, než na kolik jsme byly s Míšou dohodnuté. Proběhly drobné přípravy, naskočily jsme na koně, (až poté řešily pár záludných otázek („Budu potřebovat tu mikinu?“, „Kam asi přivážu ledvinku?“)), poprosily o startovní fotku a už se jelo… První zastávka byla u mě doma. Prošly jsme si nejmíň pěknou částí, tedy hezky spořádaně po chodníku podél silnice skrz Jablonec, a za chvíli už volám našim, že potřebujeme vyfotit, napojit a taky občerstvit. :-) (Vždycky jsem chtěla zastavit před barákem, kde bydlím, takže toto přání ze svého pomyslného seznamu úspěšně škrtám :-)) Povozily jsme pár sousedů, vykouzlily několika dětem (a nejen jim) úsměv na tváři a protože mám doslova za barákem přehradu, kopyta našich kobyl vyzkoušela i její nově vzniklou pláž. Díky budování protipovodňové štoly, poklesla hladina nádrže o 3 metry, takže tam, kde dřív byla voda, teď vznikla luxusní písčitá plocha a řekněte mi upřímně, vy jste nikdy nechtěli cválat s koněm podél moře? :-) Krásně jsme se proběhly, a tak jsme mohly spokojeně opustit mé bydliště. Táta, který se celou dobu snažil udělat nám nějaké fotky, stál opodál a tak jsem na něj ještě rychle křikla, že děkujeme a loučíme se. Místo něj mi však zvesela odpověděla nějaká paní slovy: „My taky děkujeme, nashledanou :-)“. Usmívala jsem se od ucha k uchu a jely jsme dál. V Jablonci máme přehrady hned tři, a tak jsme ještě v další z nich napojily koníky a udělaly dalších pár fotek. Naše cesta dále vedle přes lesy a louky Jizerských hor, pokračovaly jsme pěkně do kopce na Jindřichov a dále pak na kamennou rozhlednu Bramberk v Maxově. Zde se probudil můj orientační smysl (ano, opravdu, nekecám!) a modrá turistická značka nás provázela až k, pro mě důvěrně známému, penzionu Za Větrem v Horních Lučanech. U manželů Votočkových byl naplánován oběd, bohužel jsme je nezastihly doma, a tak jsme jely přes Smržovku dál do Lučan nad Nisou. Hodinky naznačovaly už něco přes 4 hodiny cesty, když jsme překonávaly rozcestí na Krojčenku a dostaly se na Novou Ves. Minuly jsme křižovatku „U tří lip“ (konečně vím, kde to je :-))))) a rozhlednu Nisanku a už jsme dohlédly na závodní kolbiště jezdeckého klubu Pohoda Kynast. Všichni nás vítali a Věrka nám hned šla ukázat, který výběh nám přidělili. Bolavé zadky a kolena konečně mohly opustit sedlo, to byla úleva. :-) Kobyly jsme zanechaly pasoucí se v ohradě a my pelášily na pozdní oběd nebo spíš večeři do místní restaurace. Večer jsme ještě postavily stan, daly koníčkům večeři a dobrou noc a zalezly do spacáků, za dveřmi byl totiž další den, a ne jen tak ledajaký, byl to den závodní.
28.4. 2012 Potkávací vyjížďka :-)
Sobota, sluníčko hřálo, venku bylo krásně. Ten nejlepší čas na to nastrojit koně a vyrazit se kochat okolní přírodou.
Vyjela jsem s Káčou do terénu s cílem objevit místní rybník. Že ale budu mít stejný nápad jako několik dalších koňařek z okolních stájí, to mě ani ve snu nenapadlo. Nebyly jsme venku snad ani půl hodiny, když jsem potkala, pro mě do té doby neznámou, Dášu na její kobylce. Obě se k naší trase ochotně připojily, a tak začala pátrací výprava za vodou. Pomalu jsme se nestihly ani pořádně seznámit, a už byla na obzoru další jezdecká dvojice. Nyní to byla Julča z jízdárny na svém valáškovi a světe div se, také mířila k rybníkům. Byl to prostě ideální den na koupání. Na rozdíl od nás ale naštěstí přesně věděla, kde je hledat. :-) U rybníků jsme spatřily další koníky, tentokrát už to byly Kačenčiny stádové kamarádky spolu s mými stájovými kolegyněmi. A tak vznikla neplánovaná potkávací vyjížďka. :-) Vstup do rybníku byl ztížen o naprosto nevhodně narostlou větev, proto jsme se rozhodly dojet ještě k jiným. Julča nás sice po cestě opustila, i tak jsme ale pokračovaly v počtu čtyř koní. Štěstí nám přálo stejně jako počasí a na další zastávce jsme si cachtání užily již naplno. Naše kobyly vířily vodu o sto šest, dělaly bublinky a vzájemně na sebe cákaly, až nám to vykouzlilo nejeden úsměv na rtech a nejeden mokrý kousek oblečení. :-) Po pořádné koupací anarchii se od nás odpojila Dáša, která už to měla do své stáje jen kousek a naše trojka (resp. šestka) pokračovala přes louku, kde proběhla pasoucí se přestávka a vození přítomných holčiček, zpátky do stáje. Strávila jsem přes tři hodiny v sedle a měla jsem se jednoduše báječně. Díky holky vám i koníkům, bylo to moc fajn strávené odpoledne!
7.4. 2012 Voltižní závody v JS Verona
Míša: "V sobotu budou závody ve voltiži, budeš tady? Já: "Vracím se z Prahy už ve čtvrtek, přijdu se podívat. Míša: "A nechtěla by si být v porotě? :-)"
Nějak se to událo, že jsem se stala členem poroty na našich stájových voltižních závodech. O voltiži jsem toho v té době moc nevěděla, ale i tak jsem se snažila svědomitě naložit se svým úkolem. Naštěstí jsem v porotě nebyla sama, a tak jsme to s mými kolegyněmi společnými silami zvládly přinejmenším obstojně. Naše závodnice předvedly na Veronce nejprve povinnou sestavu a poté jejich vlastní sestavu na hudbu. Každý předvedený cvik, kostým, obtížnost sestavy a celkový dojem jsme hodnotily zvlášť na připravené protokoly a výsledky potom sečetly. Stejně tak jsme postupovaly i při poslední soutěži, kde holky startovaly ve dvojici a dokonce jsme měly i jednu trojici. Dostalo se mi té „cti“, že jsem mohla (lépe řečeno musela) vyhlašovat výsledky. Se slovy „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ jsem vyřkla ortel. Když jsem se pak ptala holek, jestli mě ještě budou mít rády, prohlásily, že jsem byla nejlepší porotkyně a ještě mi uvařily horkou čokoládu. :-) Všem zúčastněným a zejména těm na koni patří můj veliký obdiv. Nejen, že všichni ustáli to mizerné počasí, holky navíc v šatičkách, účast ze strany diváků byla veliká a celou dobu vládla příjemná atmosféra. S odstupem času se teď můžu přiznat, že kdyby takové závody byly ještě jednou, dám všem plný počet bodů a nebo půjdu dělat fotografku. Zkuste si totiž stát na koni, když jde na kruhu či takový předšvih v klusu, ona to není vůbec žádná sranda!
ROK 2011
7.8. 2011 Křižovatky (trochu jinak)
Na start již 7.ročníku Křižovatek jsem se sice s Kačenkou nepostavila, ovšem akce jsem se zúčastnila i tak.
Letošní ročník byl prvním od roku 2008, kdy jsem se desorientačně-vytrvalostně-vědomostní soutěže nezúčastnila v sedle, nýbrž jako pomocný organizátor a hlavně kontrola č.4. Jako parťáka jsem k sobě dostala Hanku (nebo spíš Hanka dostala mě :-)) a s otázkou s parkurovou tématikou jsme vyrazily na naši křižovatku u Fatry v Lučanech n/N. Pro obě byla organizátorská pomoc na Křižovatkách premiérou, a tak jsem některé věci neměly úplně podchycené, každopádně než dorazila první závodní dvojice, vše bylo na svém místě (i ty připínáčky, i ty koncovky :-)) Jelikož jsme byly blízko silnice, pobíhaly jsme tam v reflexních vestách a zastavovaly jezdcům dopravu, aby celý závod proběhl bez problémů a hlavně bezpečně. Během přibližně 3hodin se u nás vystřídali všichni účastníci, více či méně intelektuálně připravení. Našli se tací, kteří šikovným tipem zvolili správnou cestu hned na poprvé, ale byli i takoví, kteří u nás projeli obě slepé. S Hankou jsme byly skvěle zásobené na horší časy (pro představu: půl kila oříšků, balík želé bonbonů, 2x bageta, 3x sušenka a bůhví co ještě), auto se nám stalo obývacím pokojem a tak nás mrzelo, že ten závod přeci jen netrval o trochu déle. Jednak jsme nezvládly všechny ty dobroty sníst a také jsme nestihly udělat dopravní průzkum aneb co řidiči aut vědí o naší otázce č. 4 :-) I když jsme s Hankou měly pocit, že nám na té kontrole něco chybí (Kačenka/Koblížek), byl to moc pěkný den, při kterém jsme si užily spoustu srandy. Po dojetí všech jezdců do cíle proběhlo vyhlášení, rozdaly se mašle i věcné ceny a mohlo se šupajdit zase domů. :-)
PS: Oficiální zápis, nějaké ty fotky a hlavně jména vítězů najdete v článku mé kontrolorské parťačky Hanky na portálu nasejablonecko.cz. ;-)
13.-17.7. 2011 Akce: SENO-
Každý správný zemědělec má své latifundie, a ty se samozřejmě musí s láskou a péčí obhospodařovávat aneb "naše" 1. vlastní seno. :-)
Příprava sena není žádný med, nejen pro začínajícího (mladého :-)) zemědělce Toma to byl perný týden. Vše začalo až v půlce července, kdy se na nás usmálo sluníčko a s ním přišel i ten správný čas na výrobu sena. Nejprve bylo nutné, aby Tomáš vyrazil s traktorem s připřáhnutou sekačkou pokosit své první hektary. Nešlo to úplně hladce, každopádně Tom si se všemi nástrahami sekačky i další zemědělské techniky poradil a mohlo se pokračovat. Na řadu přišlo obracení a nakonec řádkování. S Kačenkou jsme pravidelně vyrážely na obhlídku situace a prováděly jsme namátkovou kontrolu kvality seče. :-) Den D nastal v neděli, kdy již byla většina trávy usušená a připravená k balíkování. Proběhla drobná kooperace, na pomoc dorazil soused z Haratic s lisovačem (pro laiky: flusačka :-)), Tom připřáhl valník a akce mohla začít. Lis posbíral, stlačil, zavázal a vyplivnul balík, který povětšinu času spokojeně padal do připraveného valníku. První fůra čítala něco kolem 90 malých balíků sena. Naším úkolem (těch, co máme smůlu a nevlastníme zemědělské stroje) bylo balíky rovnat do stodoly. Druhá fůra už obsahovala cca 120 balíků. S rostoucím počtem rostla přímo úměrně i váha. Obzvlášť vypasené balíky dostaly pracovní název „mazlík“, později „mazlík pro Natálku“ (další den jsem cítila biceps, triceps i zádové svaly, ale byla jsem tam jediná holka a byla jsem na sebe patřičně pyšná :-)). Na statistiku nebyl čas a později ani síly, ale celkově jsme do stodoly společnými silami nacpali balíky z 5ti valníků. Na skupinu s proměnlivým počtem 4-5lidí, ze které byli 3 s alergií na seno, slušný výkon. :-) Zbytek trávy, která se už nestihla za světla zabalit, se posbírala druhý den a momentálně čeká pod plachtou na hezké počasí, aby mohla doschnout a stalo se z ní tzv. volné seno. Tak a já jsem zvědavá, jak to těm našim kobylám bude v zimě chutnat… :-))
1.7. 2011 Dostihové závody v Hamburku -
Páteční večer se nijak zvlášť nelišil od těch ostatních, vraceli jsme se od koní, když v tom zazvonil Tomovi telefon – nabídka přepravy do ciziny. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se z dalšího telefonátu nedozvěděl, že se má odjíždět už dnes v noci. Všechno se seběhlo nějak moc rychle, spočítala se cena, sbalily se věci do batůžku, z Toma se stal přepravce a ze mě na den vodič dostihových koní :-).
O půlnoci jsme vyráželi zpátky ke koním pro přepravník a potom hurá do Dymokur pro trenéra, žokeje a dva 6tileté valachy. Nakládali jsme kolem druhé hodiny ranní, koníci naběhli do vozíku naprosto bez váhání. Další cesta už vedla přímo k cíli, jímž bylo dostihové závodiště v německém Hamburku. Po cestě proběhlo drobné seznamování. S Tomem jsme kladli několik otázek s dostihovou tématikou, jelikož ani jeden z nás toho o nich zrovna moc nevěděl. Asi po hodině už ale bylo v autě především ticho a mrtvo. Na místo jsme dorazili kolem poledne, obhlídli jsme prostředí, především jsme se hnali za něčím k snědku, ale organizátoři nijak nespěchali, přeci jenom první dostih se běžel až v půl páté a tak vše bylo zatím ve fázi příprav. Tomáš si šel zaslouženě zdřímnout do auta, a já se znalci z Dymokur vyrazila okouknout terén. :-) Závodiště bylo rozděleno pro V.I.P. osazenstvo, které mělo vyhrazenou tribunu a laickou veřejnost, které se pohybovala kolem stánků s občerstvením a především na lavičkách před obrovskou obrazovkou, která vysílala vždy průběh aktuálního dostihu. Navštívili jsme i sázkařskou místnost, kde se vysílali aktuální dostihy z různých měst. Dostala jsem na památku letáček s informacemi o dnešních závodech, bohužel byl pouze v němčině, ve které neumím prakticky ani slovo. Stejně tak i místní organizátoři ovládali pouze svůj rodný jazyk a tak jsem se svým „Do you speak English?“ moc nepochodila. První z „našich“ koní, hnědák Patros, běžel v 5. dostihu dne. Patros, jak jsem se dozvěděla, je sprinter a sedlal ho jezdec-amatér, což znamenalo, že mohl nést na hřbetě menší než předepsanou váhu. Páťu jsem vyčistila a vodila u stájí. Od trenéra jsem dostala instrukce co a jak. Poté jsme se přesunuli přes dráhu do předpaddocku. Na Patrosovi bylo jasně znát, že moc dobře ví, kde je a co bude. Po nasedlání zkontrolovala paní čip v jeho krku a my mohli pokračovat do paddocku. Kolem byla už spousta lidí a fotografů. Po několika kolečkách vodění nasedl německý klučík a já jej odvedla na vzrušeném koni na dráhu. Byl to zážitek vypouštět je na trať. :-) Kluk při své jízdě udělal chybu, Patrose zbytečně navedl na vnější stranu dráhy, a tak se s jinak rychlým koněm odsunuli na 4. místo. Běžela jsem odchytnout koně, kluk seskočil, vzal si sedlo a nastala další fáze vodění. Chodili jsme a chodili a chodili, dokud Patros neuschnul a úplně se nevydýchal. Když jsem se vracela zpátky k autu, oslovil mě sám legendární Josef Váňa (moc sympatický chlapík), jelikož si pamatoval, jakého koně jsem vodila. Trochu mě teď mrzí, že jsem takovou dostihovou osobnost nepoprosila o společnou fotku. :-) Druhý kůň, šiml Zanndar, startoval až v posledním jediném překážkovém dostihu dne na 3400m. Zanndar byl podstatně temperamentnější a už vodění u stájí připomínalo krocení divokého koně. V paddocku se choval už o poznání lépe. S žokejem Jakubem, který s námi cestoval z ČR, předvedli pěknou jízdu, v první části se drželi vpředu, bohužel ale Zanndarovi síly nestačili na konkurenci a s blížící se cílovou rovinkou se začal propadat. Následoval opět odchyt, sprchování a vodění…už jsem si vedla téměř jako profík. :-) Den byl u konce, nové zážitky a zkušenosti načerpány, a tak nezbývalo než oba svěřence pana Kinského naložit do přepravníku, věci do sedlovny a nás do auta, před námi totiž byla dlouhá cesta zpátky domů.
10.4. 2011 Nový domov
Jak už jistě víte, v první polovině dubna jsme Kačenku společně s Kristýnkou převáželi do nového domova, kterým se stala vesnička u Zlaté Olešnice. Holky dostaly krásný výběh s luxusním domečkem a také novou kamarádku, frískou klisnu, Namke.
První měsíc strávila Káča seznamováním s novou kobylou, místním terénem a nespočtem otravných much. Zabydlela se v koňském „domečku“ a ještě se stihla stát velitelkou malého stáda. Osobně si myslím, že se s poměrně velkou změnou, kterou byl přechod z boxového ustájení na celodenní pobyt venku, vypořádala na výbornou. Jak už jsem psala dříve, přibližně po měsíci jsme kobyly převáděli na větší pastvinu plnou šťavnaté a rozhodně velice výživné jarní trávy. Změna v jídelníčku byla poznat velice snadno a rychle, holky se nám pěkně zakulatily. :-) Kačenka zde oslavila krásné 10. narozeniny a chytla první letošní klíště. Malou nevýhodou je, že momentálně nemáme, kde trénovat, zato nám ale okolní rozmanitá příroda nabízí množství zajímavých vyjížděk. Na jednom z posledních výletů jsme spolu poprvé zažily plavení a dokonce jsme chodily i po schodech. :-) Neustále v terénu potkáváme různá zvířátka, hlavně kravičky a srnce, kterých je po okolí mnoho. Je to jiný život, přináší nám nové zážitky a zkušenosti, kterým se snažíme čelit. Kobyly tvoří skvělou trojku a myslím, že budu mluvit za všechny, když prozradím, že se s nimi rozhodně nenudíme. :-)
2.-10.4. 2011 Kačenka na ranči u Kyksů
Jak už jsem psala dříve, odstěhovaly jsme se s Kačenkou z jablonecké jízdárny. Přechodnou dobu mezi novým a bývalým ustájením Kačenka trávila na ranči u Kyksů…
Převáželi jsme v pátek navečer. Po příjezdu do Liberce byla Káča vpuštěna do kruhovky, aby se na holky mohla podívat alespoň přes ohradu. Večer trávily už všechny společně ve stáji. Druhý den zavelel Luboš a vypustil domácí kobyly společně s Káčou. Chvíli holky pobíhaly dokola a objasňovaly si, kdo má ve stádě jakou pozici. Kačenka brzy pochopila, kdo tady tomu velí a pro jistotu se držela v úctyhodné dálce od Radky, aby jednu neschytala. :-)) Dále sdílela ohradu ještě s Radčiným hříbátkem a Kristýnkou. Pastvina byla nekonečně veliká, takže v případě konfliktů mohl každý obsadit nějakou z jejích částí a být v pohodě. Holkám tam tekl potůček a kromě nově rostoucí travičky měli k dispozici i balík sena, takže naprostý luxus. Během týdne jsem zaznamenávala drobné pokroky v Káčině adaptaci, jakož například to, že se začala „oňuchňávat“ s Radkou. Byl zrovna slunečný pátek, když jsem je šla vyfotit do ohrady. Kačenka přivedla celé stádo, podělila jsem je jablky a pak se snažila je trochu popohnat, abych měla nějaké akční foto. Louka je veliká a holky mě měly dost na háku. :-) Když jsem šla do výběhu podruhé, tentokrát s kyblíčky se žrádlem :-), všimla jsem si, že se za ten týden pozměnila stádová hierarchie. Kačenka pasovala na velitelku. :-))) Při žraní večeře si pečlivě hlídala svůj kyblíček a Radku nepustila ani na 5 metrů. Takhle šklebit jsem ji jakživ neviděla, tvářila se opravdu nebezpečně. Naštěstí u šklebení zůstalo a jinak se ke všem chovala moc pěkně. Je vidět, že když jde o žrádlo, nezná bratra. :-) Káča strávila v Liberci necelých 10dní, za tu dobu nejen že se stala šéfkou čtyřhlavého stáda, ale také se stala tetou hříbátka, které letos v květnu oslaví jeden rok života. Nakonec mi bylo docela líto, že ji takovou spokojenou budu odvážet zase pryč. V neděli jsme opět nakládali, tentokrát už jí dělala ve vozíku společnost Kristýnka. Ale o tom až někdy příště… :-)
19.2. 2011 1. Koňácký ples
Se začátkem roku obvykle začíná i plesová sezóna. Můžete zajít na ples maturitní, hejtmanský, hasičský, myslivecký nebo třeba potápěčský. Ovšem co je v našem kraji, troufám si říct, novinkou je koňácký ples, který letos uspořádali lidičky z Prezidentské chaty v čele, s kým jiným, než s „Cecilem“. :-)
Celých předchozích 14dní jsem léčila zánět průdušek s antibiotiky v ruce. Ples určený koňákům jsem měla naplánovaný už dlouhou dobu, takže bylo jasné, že tam já nesmím chybět. :-) Každý zúčastněný si mohl vybrat v čem na ples vyrazí. Já dala přednost, před společenským oblečením, stylu ala „cowgirl“ :-), jelikož v džínách se přeci jenom cítím lépe a pohodlněji. V 19hod mě vyzvedla Lucka od Johňánka se zbytkem osazenstva a vyrazili jsme směr Smržovka. Na místě byla už spousta lidí, překvapilo mě, že jsem většinu z nich vůbec neznala a snad bych i řekla, že ani nebyli koňáci. :-) Ihned jsme si nakoupili několik lístků do tomboly – měla jsem šťastnější ruku než ostatní kolem, ovšem i tak - výherní byl pouze jeden. :-( Domů jsem si odnesla podkovu (jako bych jich už neměla dost :-)), postříbřenou a prý speciálně pošetřenou proti korozi, tak uvidíme. První vystoupení bylo opravdu tématické. Na parket dorazil pan Bednář se svou kobylkou Svatavou. A to já si myslela, že živého koníka (poníka možná) tam nikdo nedostane. Svatava byla neskutečná pohodářka a se svým majitelem sklidila veliký potlesk. Od teď už budu jezdit na plesy taky jedině na Kačence. :-)) Druhé vystoupení, které se uskutečnilo těsně před půlnocí, byla moc pěkná světelná show. Ve velké tombole nikdo z našich nic nezískal (1. místo byla kupa hnoje, tak je to možná dobře :-)). Celý večer k tanci a poslechu skvěle hrála country skupina Volupsije, takže na parketu bylo stále plno, ani já (práškama nadopovaná) jsem neodolala. Něco kolem půl druhé ráno jsme se rozloučili s kamarády, jelikož nás obě (mě i Lucku) postihl nezadržitelný kašel. :-) I tak musím říct, že po těch dvou týdnech doma to pro mě byl opravdový výlet. :-)
Foto: Hanka Lemberková, Lucka Johňánková a...někdo další :-)
